... bylo jasné mrazivé odpoledne.
Se sekerou v opasku, v kabátu z ovčí kůže a s kloboukem staženým k obočí se Mitrich vracel z lesa a na rameno si táhl vánoční stromeček. A strom a palčáky a plstěné boty byly pokryty sněhem a Mitrichovi ztuhly vousy a knír, ale on sám kráčel vyrovnaným, vojáckým krokem a mával volnou rukou jako voják. Bavil se, i když byl unavený.
Ráno šel do města koupit sladkosti pro děti a pro sebe - vodku a klobásy, pro které byl vášnivým lovcem, ale jen zřídka si je koupil a jedl jen na dovolenou.
Aniž to řekl své ženě, přinesl Mitrich strom přímo do stodoly a naostřil konec sekerou; potom ji upravil, aby vstala, a když bylo vše připraveno, přetáhl ji k dětem.
- No, diváci, nyní v pozornosti! - řekl a postavil strom. - Tady trochu taje, pak pomozte!
Děti vypadaly a nechápaly, co Mitrich dělá, všechno přizpůsobil a řekl:
- Co? Je to stísněné? .. Předpokládám, že si myslíte, publikum, že Mitrich je blázen, hm? Proč, jak říkají, vytváří shluky? .. No, dobře, diváci, nehněvejte se! Nebude to příliš stísněné! ..
Když se strom zahřál, místnost voněla svěží a pryskyřičná. Dětské tváře, smutné a zamyšlené, najednou rozveselily ... Nikdo ještě nechápal, co ten starý muž dělá, ale všichni už očekávali potěšení a Mitrich vesele pohlédl na oči upřené na něj ze všech stran. Potom přinesl pahýly a začal je vázat nitěmi.
- No, vy, pánové! - otočil se k chlapci a stál na stoličce. - Dej mi sem svíčku ... To je ono! Dej mi a uvázám.
- A já! A já! - byly slyšet hlasy.
- No, ty, - souhlasil Mitrich. - Jeden drží svíčky, druhý vlákna, třetí dává jednu, čtvrtý další ...
A ty, Marfusho, podívej se na nás a vy všichni se díváte ... Tady jsme, pak budeme všichni v podnikání. Že jo?
Kromě svíček bylo na stromě zavěšeno osm cukrovinek zavěšených na spodních uzlech. Při pohledu na ně však Mitrich zavrtěl hlavou a nahlas přemýšlel:
- Ale ... tekutý, publikum?
Mlčky stál před stromem, povzdechl si a znovu řekl:
- Tekuté, bratři!
Bez ohledu na to, jak moc měl Mitrich jeho nápad rád, však na strom nemohl nic pověsit, kromě osmi sladkostí.
- Hm! - uvažoval a bloudil po dvoře. - Co si o tom myslet? ..
Najednou ho napadla taková myšlenka, že se dokonce zastavil.
- Co? řekl si pro sebe. - Bude to správné nebo ne? ..
Po zapálení dýmky si Mitrich znovu položil otázku: správně nebo špatně? .. Vypadalo to jako „správné“ ...
- Jsou to malé děti ... ničemu nerozumí, - usoudil stařík. - No, proto je pobavíme ...
A co ty? Předpokládám, že si sami chceme užít nějakou zábavu? .. Ano, a ta žena se musí pořádně vypravovat!
A bez váhání se Mitrich rozhodl. Ačkoli měl velmi rád klobásu a cenil si každý kousek, touha zacházet s ní ke slávě přemohla všechny jeho myšlenky.
- Dobře! .. Uříznu každému kruh a pověsím ho na provázek. A budu řezat bochník kousek po kousku a také na vánoční stromeček.
A zavěsím si láhev pro sebe! .. A naliju se a budu se chovat k té ženě a sirotci budou mít pochoutku! Ach ano, Mitrichu! - vesele vykřikl stařík a plácl ho oběma rukama po stehnech. - Ach ano, bavič!
Jakmile se setmělo, strom se rozsvítil. Voněl jako roztavený vosk, dehet a zeleň. Děti vždy ponuré a zamyšlené radostně křičely a dívaly se na světla. Jejich oči se rozzářily, jejich tváře začervenaly, a když jim Mitrich nařídil, aby tančili kolem stromu, svíraly ruce cvalem a vydaly zvuk. Poprvé v této pochmurné místnosti, kde z roku na rok byly slyšet jen stížnosti a slzy, oživil smích, výkřiky a řeči. Dokonce i Agrafena překvapeně rozhodila rukama a Mitrich se z celého srdce radoval, tleskal a křičel:
- Máte pravdu, publikum! .. Máte pravdu!
...
Obdivoval strom, usmál se a rukama se opřel o boky, podíval se nejprve na kousky chleba zavěšené na provázcích, pak na děti, pak na hrnky klobásy a nakonec přikázal:
- Publikum! Pojďte do řady!
Mitrich sundal ze stromu kousek chleba a klobásy, oblékl všechny děti, potom sundal láhev a vypil sklenici s Agrafenou.
- Co, ženo, jsem? zeptal se a ukázal na děti. - Podívejte, sirotci žvýkají! Žvýkat! Podívej, ženo! Radujte se!
Pak znovu vzal harmoniku a zapomněl na svůj stáří, začal tančit s dětmi, hrát a zpívat:
Dobře dobře,
Dobré, sto, dobré!
Děti vesele skákaly, pískaly a vířily a Mitrich s nimi držel krok. Jeho duše byla naplněna takovou radostí, že si nepamatoval, jestli v jeho životě někdy byla taková dovolená.
- Publikum! zvolal nakonec. - Svíčky dohoří ... Vezměte si kousek cukroví pro sebe a je čas spát!
Děti radostně zakřičely a vrhly se na strom a Mitrich, téměř až k slzám, zašeptal Agrafeně:
- No, ženo! .. Přímo, můžete říct dobře! ..
Byla to jediná jasná dovolená v životě migrujících „Božích dětí“.
Nikdo z nich nezapomene na Mitrichův vánoční stromek!
