Lež na trávě. Slezte, padněte na záda a rozpažte ruce. Neexistuje jiný způsob, jak se tak pevně utopit a rozpustit na modré obloze, než když ležíte na trávě. Odletíte a hned se utopíte, ve chvíli, kdy se převrátíte a otevřete oči. Takto klesá hmotnost olova, když je umístěno na mořské hladině. Tak se utopí napjatý balón (řekněme meteorologická sonda), když ho pustíte. Ale mají stejnou impulzivitu, stejnou lehkost, stejnou rychlost jako lidský pohled, když se topí v bezmezné modré letní obloze? K tomu musíte ležet na trávě a otevřít oči.
Jen před minutou jsem kráčel po svahu a byl zapojen do různých pozemských věcí. Samozřejmě jsem také viděl oblohu, jak ji vidíte z okna domova, z okna vlaku, přes čelní sklo automobilu, přes střechy moskevských domů, v lese, v mezerách mezi stromy a když jdete jen po loukové cestě, po okraji rokle, podél svahu. To ale neznamená vidět oblohu. Tady, spolu s oblohou, vidíte něco jiného pozemského, nejbližšího, nějaký detail. Každý pozemský detail na sobě zanechává částici vaší pozornosti, vašeho vědomí, vaší duše. Tam stezka obchází velký balvan. Z jalovcového keře vyletěl pták. Tam se květina ohýbá pod tíhou čmeláka. „Tady je mlýn. Už se rozpadl.“
Jdete pěšky a okolní svět vám poskytuje informace. Tato informace ve skutečnosti není rušivá ani depresivní. Nevypadá to jako rádio, které nemusíte vypínat. Nebo do novin, které si ráno nemůžete pomoci a nezbláznili se. Nebo v televizi, od které se neodtrhnete kvůli apatii, která vás ovládla (pod vlivem všech stejných informací). Nebo na cedulích, reklamách a sloganech, které tečkují po ulicích města. Jedná se o jinou, velmi taktní, řekl bych dokonce laskavou informaci. Nezvyšuje tep, nervy nejsou vyčerpány, nespavost není ohrožena. Ale přesto je vaše pozornost rozptýlena paprsky z jednoho bodu do mnoha bodů.
Jeden paprsek do heřmánku (nemluvit o bohatství ve stáří - a tady je dalekosáhlý řetězec asociací), druhý paprsek do břízy („pár bělících bříz“), třetí paprsek do okraje lesa („když jsou listy vlhkého a rezavého horského popela parta "), čtvrtá - k létajícímu ptákovi („ Srdce je létající pták, v srdci bolí lenost “) a duše začala zářit, rozdělovat se, být skromná, není vyčerpaná takovou fragmentací, ale stále se nesoustředí z mnoha bodů na sám, jako je tomu ve chvílích tvořivosti, pravděpodobně v minutách modlitby, a dokonce i když jste sami s bezednou oblohou. Ale k tomu musíte spadnout do letní trávy a roztáhnout ruce.
Mimochodem, obloha má pro vás dostatečnou hloubku, i když se bílé hordy mraků pohybují pomalu a harmonicky po obloze. Nebo pokud se tyto mraky vyhřívají modře, nehybně. Lepší je samozřejmě čistě modrá propast.
Ležíš na trávě? Koupání na obloze? Létáte nebo padáte? Faktem je, že vy sami jste ztratili hranice. Stali jste se z nebe a nebe se stalo z vás. To a ty jsi se stal jedním a tím samým. Buď letíte vzestupně, a tento let v nedočkavosti se rovná pádu, nebo spadnete a tento pád se rovná letu. Obloha nemůže mít ani horní ani dolní část a vy, ležící v trávě, to dokonale cítíte.
Květinová louka je můj kosmodrom. Odtud, z květinové louky (kde bzučí jen čmelák), se betonové dráhy, na nichž řve neohrabaná kovová letadla, zdají žalostné. Řvou bezmocností. A jejich impotence spočívá ve skutečnosti, že nemohou uspokojit ani jednu miliontinu procenta lidské touhy po letu, a ještě více jeho touhy splynout s rozlehlostí oblohy.
