Ti, kteří alespoň jednou viděli mamutí stromy, tito obři zanechávají své stopy a vzpomínka na ně není vymazána po celý jeho život. Nikomu se zatím nepodařilo vytvořit dobrý náčrt nebo fotografii sekvoje. Pocit, který ve vás vytvářejí, je těžké sdělit druhému. Úžasné ticho je jejich svatozář. Potácejí se nejen svou neuvěřitelnou výškou a nejen barvou kůry, jako by se vznášela a proměňovala před vašima očima. Ne, sekvoje prostě nejsou jako všechny stromy, které známe, jsou posly jindy. Znají tajemství kapradin, které se stalo uhlí před milionem let, v období karbonu. Mají své vlastní světlo, svůj vlastní stín. Lidé nejmárnější, nejlehčí a nejodvážnější vidí zázrak v mamutích stromech a jsou jim naplněni úctou. Ctihodný není lepší slovo. Chci jen sklonit hlavu před vládci, jejichž síla je nesporná.Znám tyto obry od raného dětství, žil jsem mezi nimi, rozkládal stany, spal poblíž jejich teplých mocných kmenů, ale ani ten nejbližší známý na ně nepůsobil pohrdání. V tomto ručím nejen za sebe, ale i za ostatní.
...
Projeli jsme několika reliktními háji bez zastavení, protože to nebylo úplně to, co jsme potřebovali, a najednou se na rovném trávníku přede mnou objevil dědeček, který stál sám, vysoký tři sta stop a v obvodu s malým bytovým domem. Jeho ploché tlapky s jasně zelenými jehlami začaly asi sto padesát stop od země. A pod touto zelení vzrostl rovný, mírně kuželovitý sloup, třpytivý od červené do fialové, od fialové do modré. Jeho ušlechtilý vrchol byl rozdělen bleskem v bouřce, která zde zuřila v nepaměti. Když jsem sjel ze silnice, zastavil jsem se asi padesát stop od tohoto božského tvora a musel jsem zvednout hlavu nahoru a podívat se svisle, abych viděl její větve.
...
Byli jsme obklopeni tichem katedrály - možná proto, že silná měkká kůra sekvoje pohlcuje zvuky a vytváří ticho. Kmeny těchto obrů stoupají přímo k zenitu; horizont zde není vidět. Svítání přichází brzy a svítá, dokud slunce nevyjde velmi vysoko. Potom zelené, kapradinové tlapky - tam nahoře - filtrují své paprsky skrz jehly a rozptýlí je zlatozelenými svazky šípů, nebo spíše pruhy světla a stínu. Když slunce prochází zenitem, den už je na svahu a brzy večer přichází šustění soumraku, neméně dlouhé než ráno.
Čas a rozdělení dne, na které jsme zvyklí v reliktním háji, jsou tedy zcela odlišné. Pro mě je úsvit a večerní soumrak časem míru, ale tady, mezi mamutími stromy, je mír nedotknutelný i ve dne. Ptáci skákají z místa na místo v šeru nebo jiskře a padají do pruhů slunce, ale to vše je téměř tiché. Pod nohama je vrh jehel, který pokrýval zem po dobu dvou tisíc let. Na tak silném koberci nelze slyšet kroky. Samota a všechno je daleko, daleko od vás - ale co přesně? Od raného dětství jsem poznal pocit, že tam, kde jsou sekvoje, se děje něco, co jsem úplně mimo. A pokud si ani v prvních minutách tento pocit nepamatoval, nebylo to dlouho, než se vrátil.
V noci temnota tuhne do temnoty, jen ve výškách nad samotnou hlavou něco zešedne a občas zabliká hvězda. Ale temnota noci dýchá, protože tito obři, kteří ovládají den a žijí v noci, jsou živí tvorové, cítíte jejich přítomnost každou minutu; možná někde v hlubinách jejich vědomí a možná jsou schopni cítit a dokonce přenášet své pocity venku. Byl jsem s těmito tvory v kontaktu celý život. (Kupodivu se na ně slovo „stromy“ vůbec nevztahuje.) Sekvoje, jejich sílu a starověk, považuji za samozřejmost, protože život mě k nim už dávno přivedl. Ale lidé, zbavení mých životních zkušeností, se v sekvojových hájích cítí nepříjemně, zdá se jim, že jsou obklopeni, uzamčeni zde, jsou utlačováni pocitem jakési nebezpečí. Děsí se nejen velikost, ale také odcizení těchto obrů.Co je na tom tak překvapujícího? Koneckonců, sekvoje jsou poslední přežívající představitelé kmene, který v geologické chronologii vzkvétal na čtyřech kontinentech v období vrchní jury. Zkamenělé dřevo těchto patriarchů pochází z období křídy a během eocénu a miocénu rostlo v Anglii, na evropském kontinentu a v Americe. A pak se ledovce pohnuly ze svých míst a nenávratně vymazaly titány z povrchu planety. Zůstali zde, pouze spočítaní, jako drtivý důkaz toho, jaký byl svět v dávných dobách. Je možné, že nejsme spokojeni s připomenutím, že jsme ještě docela mladí a nezralí a že žijeme ve světě, který byl starý, když jsme se v něm poprvé objevili. Nebo se možná lidská mysl bouří proti nesporné pravdě, že svět bude žít a kráčet po své cestě se stejným honosným krokem,kdy zde nezůstane ani stopa po nás?
...
Tito domorodci byli v době, kdy na Kalvárii došlo k politickému atentátu, již docela vzrostlými stromy. A když Caesar zachránil římskou republiku a přivedl ji k úpadku, byli stále jen středním věkem. Pro sekvoje jsme všichni cizinci, všichni jsme barbaři.
