... nesla žluté květy! Špatná barva. Otočila se z Tverské do uličky a pak se otočila. No, znáš Tverskaya? Po Tverské procházely tisíce lidí, ale mohu vás ujistit, že mě viděla sama a vypadala nejen znepokojivě, ale i bolestně. A nebyla jsem zasažena ani tak její krásou, jako mimořádnou, neviditelnou osamělostí v jejích očích!
Poslouchal jsem tuto žlutou značku, také jsem se otočil do uličky a šel v jejích stopách. Mlčky jsme kráčeli po křivé, nudné uličce, já na jedné straně a ona na druhé. A v uličce byla, představte si, žádná duše. Byl jsem mučen, protože se mi zdálo, že je nutné s ní mluvit, a obával jsem se, že nevyslovím ani slovo a ona odejde a už ji nikdy neuvidím.
A představte si, že najednou promluvila:
- Máte rádi moje květiny?
Zřetelně si pamatuji, jak zněl její hlas, poněkud tichý, ale s poruchami, a hloupě to vypadalo, že v uličce zasáhla ozvěna a odrážela se od žluté špinavé zdi. Rychle jsem přešel k jejímu boku a přistoupil k ní a odpověděl:
- Ne.
Překvapeně se na mě podívala a já si najednou a docela nečekaně uvědomil, že jsem tuto konkrétní ženu miloval celý život!
... Ano, překvapeně se na mě podívala a poté se při pohledu zeptala:
- Nemáš vůbec ráda květiny?
Zdálo se mi, že v jejím hlase byla nepřátelství. Šel jsem vedle ní a snažil se držet krok a ke svému překvapení jsem se vůbec necítil omezen.
"Ne, mám ráda květiny, prostě ne takové," řekl jsem.
- A co?
- Miluji růže.
Potom jsem litoval, že jsem to řekl, protože se provinile usmála a odhodila květiny do příkopu. Trochu zmateně jsem je přesto zvedl a podal jí, ale ona se zazubila a odstrčila květiny a já je nosil v rukou.
Chvíli tedy kráčeli potichu, dokud mi nevyňala květiny z rukou, neházela je na chodník, potom jí předala ruku v černé rukavici se zvonem do mých a my jsme kráčeli bok po boku ... Láska vyskočila před nás, jako by zpod země zabiják se objeví v uličce a udeří nás oba najednou! Takto udeří blesk, takto udeří finský nůž!
(Výňatek z románu „Pán a Margarita“)
